Bluegrassové listy

BLUEGRASSOVÉ LISTY - členský zpravodaj Bluegrassové asociace České republiky 4. číslo

ROZHOVOR - LUBOŠ MAREK

 

Začátkem října letošního roku jsme vyrazili s BG Cwrkotem na cestu pro nás dalekou, tedy do jižních Čech. Byli jsme pozvaní do Music klubu Sokolovna v Týně nad Vltavou, kde Luboš Marek, houslista a kapelník skupiny SEMTAM pořádá pravidelné večery s hosty. Hraní to bylo bezvadné a protože jsme nocovali přímo u Luboše, stihli jsme si večer i ráno u snídaně popovídat o muzice. Dům má vyzdobený desítkami festivalových plakátů, mnohdy z dob pradávných, takže bylo věru o čem mluvit. Rád jsem proto Luboše – jako opravdu pamětníka – vyzpovídal pro BL. Přeji příjemné počtení.

 

Začnu obvyklou otázkou: Jak ses vlastně dostal k muzice a kdy? A co Tě přivedlo zrovna k bluegrassu?

Jako každy houslista jsem začinal s muzikou na LŠU (Lidove škole uměni), dnes ZUŠ (Zakladni umělecka škola). Velice zahy jsem zjistil, že mi děla dobře se předvadět s houslemi na veřejnosti. Už na počatku jsem věděl, že mym cilem nebude komorni notovy umělec, ale spiše hrani u ohně s kytarou. Ani svoji učitelce housli jsem moc radosti nedělal, když jsem si klasiky trochu poupravoval podle sveho. Co mne asi v počatku ovlivnilo nejvice, byly letni taboraky na chatě, kam každou sobotu přijižděl můj stryc, vyborny swingovy a trempsky kytarista a zpěvak. Už tehdy jsem tušil, že tohle je hudba, ktera mne zasahne na cely život. Tenkrat jsem sice nevěděl, že většina těchto pisniček pochazi z americkych originalů, ale to už byl jen krůček ke country a bluegrassu. V televizi se diky politickemu otepleni kolem roku 1968 začaly objevovat pořady o trempingu a taky Greenhorni a Petr Bryndač, jejich tehdejši fenomenalni houslista. A v mych asi čtrnacti letech jsem se snažil kopirovat a učit všechna jeho sola. Za to bych mu na dalku chtěl poděkovat. To byla chvile, ktera mne definitivně nasměrovala k bluegrassu.

Já Tě pamatuju vždycky jako houslistu, ovládáš i jiné nástroje?

Bylo obdobi, kde mne spolužaci z keramicke průmyslovky v Bechyni znali spiše jako zpivajiciho kytaristu s harmonikou na držátku, kde se moje hudebni tvorba zaměřilahlavně na spolužačky. V současnosti použivam sve neuměle hry na kytaru jen při skladani novych pisniček pro kapelu.

Houslisty bude jistě zajímat značka houslí, používané struny a smyčec. Mimochodem, jsou houslisté také – jako zejména banjisté – schopni trávit hodiny diskusemi ohledně zvuku nástroje?

Asi před třiceti lety jsem se potkal se slavnym houslařem z Lubů, panem Joo, ktery na jednom festivalu koncertoval se svymi dcerami a ten mi prozradil, že moje housle pochazi z jeho kraje, z nějake manufaktury z počatku minuleho stoleti. A mimochodem, moc se mu tenkrat libily. Ja jsem k těmto houslim přišel dost poetickou cestou, když mi je nabidl můj byvaly, v te době již ohluchly učitel se slovy, že je rad, že budou v dobrych rukach. Tenkrat jsem mu za ně dal tři stovky. A v mych rukach jsou už 45 let. Snad se mu jeho přani naplnilo. Bezmala čtyřicet let použivam nerez struny Thomastik. Když vlivem nějakych nedovozů za minuleho režimu nebyly k sehnani, byl jsem z toho dost nešťastny a různě jsem si je na houslich otačel a navazoval. Leta jsem použival dřevěne smyčce. Legendarni je přihoda s mym smyčcem, kdy jsem se před lety, povzbuzen nějakou skleničkou, pokoušel zastavit timto nastrojem – v ceně cele me vyplaty– větrak u Wendyho v hospodě po jednom Dostavniku v Sokolově. Větrak jsem nezastavil, smyčec to nepřežil a ja v tu chvili skoro vystřizlivěl. Tuto historku pak davali k dobremu na koncertech Nezmaři, kteři byli svědky teto komicke scenky. V poslednich letech jsem začal použivat karbonove smyčce, je to zasekrok v technice kupředu.

Jsi dlouholetým kapelníkem skupiny SEMTAM. Touto skupinou ovšemTvá hudební story nezačíná. Můžeš stručně rekapitulovat svoji hudební historii, kde všude jsi působil před SEMTAMem?

Jak jsem se již zminil, sva studijni leta jsem prožil na keramicke škole v Bechyni. A protože v te době se tam ještě nepodařilo normalizatorům vymazat atmosferu osvicenych let uvolněni, všude bylo plnoKryla a Mikiho Rivoly, byvalych slavnych absolventů teto školy, všichni hrali na kytary a zpivali jejich pisničky. Měl jsem štěsti, že tam v tu dobu studoval jeden bluegrassovy nadšenec - vyborny banjista Petr Filipovsky, ktery mne do tehle muziky zatahl natvrdo. Později jsme se spolu potkavali na festivalech, kde hraval s chomutovskou kapelou ŠLAPACI PĚTKA. Na škole tak vznikla prvni moje kapela C+W (Country & Western), jak se tehdy řikalo bluegrassu, THE SKINNERS, kterou nam normalizatoři na naši prvni krajske Portě 73 v Českych Budějovicich přejmenovali na KOŽEŠNIKY. Za zminku stoji ještě dalši školni kapela JEZDCI, kde tvořili zaklad spolužaci původem z Plzně a současti tohoto sdruženi po mem odchodu na vojnu byl později pry i Miša Leicht. Jako velke štěsti vidim i to, že par tydnů po přichodu z vojny jsem poznal country kapelu ROHAČI z Českych Budějovic. To byl zase krůček kupředu v kvalitě muziky a mnoho vikendovych hrani v hospůdce v Doudlebech. Rad na tyto bezstarostne roky vzpominam. Po několika letech mi byla i tato kapela mala a ja v hlavě začal spřadat myšlenky o něčem jinem, novem. Ale to už je historie kapely SEMTAM.

SEMTAM, kapela jejíž historie sahá do začátku osmdesátých let. Zisk Port, skladby na LP z Porty, to bylo něco. Můžeš přiblížit historii a úspěchy téhle kapely. A připomenout muzikanty, kteří kapelou prošli?

Ten začatek jsem již naznačil, měl jsem hlavu plnou energie a představ o „dokonale a nejlepši kapele“. Byly to hodně naivni a směle představy. S odstupem času se tomu směju. Ale ve vši nezkušenosti a naivitě bylo něco, co tyto vzdalene myšlenky a přani snad dokazalo zhmotnit. Z Rohačů jsem si vzal s sebou vyborneho kontrabasistu a textaře Petra Hensela. Byl to snad osud, Petr chodil na basu k tatinkovi Pavliny Jišove a ta se vzapěti stala dalšim členem kapely, zpočatku jako druha houslistka a „trochu do vokalu“. Dalšim zakladajicim členem kapely byl Jarda „Matěj“ Matějů, s kterym jsem se potkal kratce předtim na čundru v Adršpachu. Ani jeden z nich předtim solově nezpival. V tu dobu se přestěhoval na jih z Teplic Jožka Hlavenka, byvaly vynikajici dobrista a kytarista legendarnich PRŮDUŠEK. I po letech s nostalgii vzpominam na jejich vynikajici vokal. Škoda, že se Jožka dnešni doby nedožil. Kapela by nebyla uplna bez kytaristy Milana Tripese a mandolinisty Zdeňka „Bajzy“ Petrly. Přibližně po roce přišel do Budějovic banjista Vojta Zicha, opravdova legenda teto muziky. Zpočatku jsem mu dokonce i vykal, jaky jsem z něj měl respekt. To, co se mi před několika lety zrodilo v me hlavě jako bohapusta fantazie, se najednou stalo skutečnosti. Kapela dostala v Plzni Malou Portu 82 a v letech 83 a 84 interpretačni Porty. A ty oteviraly dveře všude. Byly koncerty, festivaly, desky z Port, desitky nahravek ze studia jihočeskeho rozhlasu, televize. Ze dne na den se staly z Pavliny a Matěje solove pěvecke hvězdy. Zřejmě zapracoval i v tomto osud, že nikdo z těchto vynikajicich muzikantů nechtěl už před těmi pětatřiceti lety něco kopirovat a napodobovat. Tim začal vznikat osobity styl kapely, ktery nas provazi do současnosti. Vokaly jsem se v předchozich kapelach naučil psat „americky“,ale to bylo všechno, to ostatni šlo svoji vlastni cestou a začaly vznikat i prvni autorske pisničky (Navrat, Starodavna). Muzikantů prošlo kapelou mnohem vice, zminim se jen o těch, kteři zanechali největši stopu. Po odchodu Pavliny a Matěje nastala doba hledani a změn. Přišla zpěvačka Lenka Huszarova (Jakschova), nakratko, ale o to silněji, se zapsala Pavlina Braunova, po ktere bohužel zůstaly jen vzpominky. Svoji uspěšnou pěveckou drahu zde odstartovala take Miša Halkova (dnes u Žalmana), kratce zde působil pisničkař a kytarista Jirka Smrž.

Jaká je součastná sestava?

Bude to už deset let, co jsme kapelu po okolnostmi vynucene pauze zase oživili. A protože dvakrat nevstoupiš do stejne řeky, nastala doba postupneho hledani muzikantů. Z původni sestavy zůstali banjista Vojta Zicha, zpěvačka Lenka Huszarova a ja. Přišel Tomaš Berka na kytaru, zpěvak a mandolinista Pepa Pospišilik, Petra Želiborova na baskytaru a zpěvačka Pavla Blažkova Panska. A protože si Pavla plni v současnosti mateřske povinnosti, tak se střida s dalši mladou zpěvačkou, Kristinou Nidlovou.

Jak často hrajete a kdy zkoušíte?

Vzhledem k tomu, že největši vytiženi folkovych a bluegrassovych kapel je v době letnich přehlidek a festivalů, tak i

my mame nejvic hrani od května do zaři. Posledni roky se nam daři tento kalendař uspěšně zaplňovat. Třeba během letošniho leta zbyly pouze dva vikendy na rekreaci. Ve zbytku roku je to takovy „udržovaci klubovy nebo koncertni program“, tak jednou, dvakrat do měsice. Pokud to ostatni povinnosti muzikantů dovoli, snažime se ve zbytku času každy tyden zkoušet.

Děláte i nové věci? Mladší kolegy bude určitě zajímat, jak to u matadorů funguje, kdo rozhoduje o repertoáru, aranžích. Zkus trochu přiblížit, jak taková kapela funguje.

Nove věci se musi dělat. Jinak začne i v naši kapele kocovina z přehravani. A to je zakladni motor pro moje skladani. Sice mi v hlavě něco zraje delši dobu, jakesi schema, ale dokopu se k činnosti vždy nutnosti, aby bylo co dělat v kapele noveho. Anebo něco vyštrachame ze šupliku a dame tomu novou podobu. Aranže vyplynou na zkoušce, každy k tomu něco přida sveho. Vokaly u novych věci většinou vylaboruji ja doma. Ale všechno se dopracovava na zkoušce, až tam zjistime, jak to k sobě pasuje.

Na kterých hudebních nosičích Tě můžeme slyšet?

Kromě pralesnich nahravek na předrevolučnich deskach z Port jsme vytvořili tři cedečka: Na ostři nože (1990), Navrat (2013) a SEMTAM 35 Live (2016) .

Plánujete nějakou další studiovou nahrávku?

Jakysi projekt mi v hlavě zraje, ale je to zatim jen v myšlenkach. Pokud to klapne, mohlo by to byt zajimave. Na celou naši autorskou novou desku zatim nemame dostatek věci. Musim se jako autor polepšit.

Hrajete někdy i v zahraničí?

Po revoluci jsme jako všichni začali jezdit na zapad a na jih. Tenkrat jsme opakovaně navštivili Německo, Rakousko, Švycarsko. V novodobe historii jsme byli v roce 2013 pozvani na bluegrassovy festival ve Francii do La Roche. Moc se mi tam libilo, hlavně to, jak tou muzikou dokaže žit tyden cele město. To, že koncert byl přenašen ampliony po městě třeba v 11 hodin večer, byl pro mne ten nejsilnějši zažitek. V tom se mame od nich čemu učit. Co se tyče budoucich akci v cizině, vysloveně se tomu nebranime, ale, na rozdil od jinych bluegrassovych kapel v Čechach, mame repertoar skoro vyhradně v češtině a od toho se všechno odviji. O to vice se snažime hrat českym posluchačům.

Od SEMTAMu zpět k Tvé osobě. Jak to máš třeba se sóly? Připravuješ si je tón od tónu nebo improvizuješ pokaždé něco jiného?

Bylo obdobi, kdy jsem se učil na americkych originalech a dřel to tak dlouho, než to „tam“ bylo. Dneska je doba jina, většina věci je autorska, ale na improvizaci na podiu, až na male vyjimky, stejně nesazim. Neni vždy maximalni konstelace a občas taky i zebou prsty. Takže stejně jdu cestou jako za mlada. Většinou vymyslim něco až moc složiteho, co se z hlavy zahrat neda a pak to zase „tluču“ pracně do prstů. Obdivuji houslisty, kteři to dokaži improvizovat na podiu. Ale těch u nas moc neni.

Kdo byly Tvé hudební vzory, ať už kapely nebo houslisté?

Jak jsem už zminil, u nas to byli GREENHORNI, potom hvězdy z Ameriky jako Earl Scruggs, Bill Monroe a plno dalšich. Do kapelni tvorby kdysi přimo zasahly apely SELDOM SCENE, NEWGRASS REVIVAL.Housliste tam byli všichni špičkovi, nedostižnymi vzory pro mne byli Wassar Clements nebo Sam Bush.

Vím, že jsi potkal spoustu zajímavých postav českého bluegrassu, řada z nich už nehraje, jiní emigrovali. Můžeš na některé z nich zavzpomínat?

Velice rad vzpominam na kluky z tehdejšiho COPu. Tenkrat tam působil snad nejlepši zpěvak bluegrassu u nas, Bohouš Chaloupek. Jeho texty zlidověly. Navštěvoval jsem je na jejich „americkem“ ranči v Tymakově u Plzně. Třeti houslista s nami tam byl vynikajici Honza Hanko. Ja v te době přespaval jako mistr v cihelně na stole v kancelaři a Honza se živil nastřiky proti červotočům v Praze a sve provozovny využival ke spani taktež. Tak jsme si třeba o půlnoci volali z Budějic do Prahy, co jsme se noveho naučili a přehravali si nova sola. Byla to krasna doba. Za nějaky čas cela kapela zmizela za moře, ještě před tim mne na Živitelce přemlouvali, abych jel s nimi. Nebyl jsem bohužel takovy hrdina jako oni. Častokrat jsem jimpotom zaviděl a myslel na ně, doposud si s oběma na FB pišu. Asi byl můj osud napsan jinak, kratce na to jsem založil kapelu SEMTAM.

Jsi už v muzice opravdu dlouho a můžeš srovnávat. Změnila se nějak za ta léta tvář českého bluegrassu? Zkus trochu zavzpomínat, jak to tenkrát bylo. Pikantní historky z natáčení jsou samozřejmě vítány.

Je pravda, že už něco pamatuji. Změnilo se toho mnoho. Byl bych posledni, kdo by vychvaloval minuly režim, ale to obdobi vzdoru přinašelo i něco pozitivniho pro tuhle muziku. Když jsem tenkrat začal hrat, bylo třeba na jihu Čech možna třicet country kapel. Nechci hodnotit jejich uroveň, ale to zazemi pro hledani muzikantů do kapely bylo nesrovnatelne. Zřejmě to bylo taky tim, že americka country mnou nebyla tehdy chapana jen jako muzika, ale vic jako způsob vzhliženi k Americe, k vysněnemu způsobu života, v kontrastu s nesmyslnosti a šedivosti byvaleho režimu u nas. Spousta věci byla tehdy jednodušši, už jsem se zminil, jak dobrou kapelu mohlo nakopnout jedno vitězstvi na Portě do vyšin. Na druhou stranu i v dnešni době se může kvalitni kapela prosadit, ma k tomu dost přiležitosti. A to už nemluvě ani o možnostech hrat zahraniči.

Chodíte si někdy zahrát jen tak, třeba do hospody nebo k táboráku?

Ja mam raději spiše prostředi utulne hospůdky. Jedna takova rodinna je ve Slavošovicich u Třeboně, u našeho kamarada Danečka. Pokud čas umožni, tak tam jezdime slavit naše kapelni narozeniny. Je to takove přijemne zpestřeni koncertniho a festivaloveho hrani.

Kromě muziky také organizuješ hudební akce v Týně. Můžeš to celé trochu představit?

Už nějaky čas funguji v komunalni politice v Tyně. V současnosti jsem radni a snažim se nějak pozitivně zasahovat do kultury ve městě. Podařilo se mi již před lety stavebnimi upravami ziskat prostory pro stylovy hudebni klub ve sklepě Sokolovny pro padesat divaků, kde jste měli možnost si take zahrat. Za sedm let, co zařizeni funguje, se tam konalo ke stovce večerů nejen z bluegrassu a folku, ale i dalšich menšinovych žanrů a važne hudby. Kromě toho jsem si ve spolupraci s mistnimi ochotniky vyzkoušel nulty ročnik nove vltavotynske folk a country přehlidky „Vltavotynske točeni“, v krasnem parku na otačivem hledišti. Pozvali jsme si slavny HOP TROP, navštěvnost byla užasna a mohu se pochlubit, že cela akce skončila bez jakychkoliv dotaci s mirnym přebytkem, což mne posililo v myšlence v tom pokračovat i do budoucna.

Jakou muziku posloucháš a co Tě v poslední době zaujalo? Můžeš zabrousit i do nebluegrassových vod a případně zkus doporučit k poslechu nějaké své favority, domácí i zahraniční.

Před nějakym časem jsem si pořidil novou televizi, ktera umi chytat internetova radia. Možna Tě trochu překvapim, ale naladim si tam stary americky bluegrass a hodiny dokažu tuto už prehistorickou hudbu poslouchat. Užasně mne to naplni klidem a vrati o čtyřicet let zpatky. A pokud na mne přijde touha něco noveho složit pro kapelu, tak si pouštim pisničky uplně jinych žanrů a po hodinach poslechu sedam k pokusu něco stvořit.

Sleduješ současnou českou bluegrassovou scénu. Jak vidíš budoucnostbluegrassu v Čechách?

Nechci tady působit jako nějaky starnouci mentor. Kdysi mne posadil Karel Tampier do nějake poroty na Portě a měl jsem každe kapele řikat, co dělaji špatně. Branil jsem se tomu a všem jsem řekl, že to dělaji dobře a ať hrajou dal a nejdůležitějši je, že je to bavi. Ale když se mam opravdu trochu k tomuto vyjadřit, vidim na jedne straně špičkove mlade muzikanty i vyborne kapely, na druhe straně menši navštěvnost bluegrassovych přehlidek. Ale černě to nevnimam, možna by to chtělo vic autorske tvorby s dobrymi českymi texty, abychom se trochu pisničkami vic přibližili publiku. Asi jim trochu schazi, v dobrem slova smyslu, ti Zelenači. Ještě k českym kapelam. Pokud se potkame na nějake přehlidce, tak si jine bluegrassove kapely rad poslechnu a ty dobre se snažim pozvat k nam do Music klubu do Tyna. I po letech mam stale slabost pro DRUHOU TRAVU, vyzařuje z nich profesionalita každym coulem a čni nad nami všemi. Držim Robertovi palce, aby mu to takto vydrželo co nejdele. A všem pořadatelům bluegrassovych přehlidek přeji vydrž, ta je v teto nepřiznive době pro vytvařeni čehokoliv smysluplneho moc důležita.

Díky za rozhovor a přeju hodně úspěchů v muzice i pořadatelské práci.

V listopadu 2017 se ptal Pavel Brandejs.